Svěřenské fondy jsou běžnější nejen v běžném životě, ale též u soudů. Rozhodovací praxe se nejen ustaluje, ale objevuje též nové otázky. Co se událo? Kam judikatura spěje?
Výběr těch nejzajímavějších naleznete v této sérii článků. Přináším a glosuji rozhodnutí jak zásadní a nová, tak stručná sloužící pro potvrzení dosavadních trendů. Ke každému doplňuji krátký komentář.
Druhý díl se zaměřuje na situace, ve kterých fondy byly buď dle žalobce nepohodlné, nebo rovnou zneužity… nebo přinejmenším zmíněny v trestní souvislosti.
U rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze vždy určit, zda jsou pravomocná. Případné odkazy se týkají vždy konkrétního komentovaného rozhodnutí.
První díl naleznete zde: https://dominikfojtu.cz/clanky/sverenske-fondy-v-rozhodnutich-soudu-za-posledni-2-roky-dil-1/.
Rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí č. j. 17 C 223/2019-81 ze dne 22. 6. 2020
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 160/2020-120 ze dne 13. 1. 2021
Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1667/2021-158 ze dne 26. 8. 2021
Usnesení Ústavního soudu II. ÚS 3110/21 ze dne 8. 8. 2022
Soudy rozhodovaly o žalobě senátora Lukáše Wagenknechta, kterou se domáhal určení, že založení jednoho ze svěřenských fondů bývalého premiéra Andreje Babiše je neplatné.
Všechny soudy potvrdily, že žalobce jako třetí osoba nemá potřebný právní zájem na takovém určení. Na tom nic nezměnila ani argumentace označená soudy za actio popularis, tedy že žalobce je senátorem, k podání žaloby ho vede zájem veřejnosti a poslání dané jeho mandátem a obava o případnou povinnost České republiky vracet poskytnuté dotace.
V závěru konstatoval Ústavní soud, že žalobce-stěžovatel neuvedl dostatečně, v čem spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání; Ústavní soud tak odkázal na usnesení Nejvyššího soudu (viz tamější body 7 až 13).
Rozsudek Okresního soudu Praha-západ č. j. 41 C 167/2021-120 ze dne 18. 10. 2022
Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 104/2021-1134 ze dne 19. 10. 2021
Soud projednává žalobu z hlavní intervence podle § 91a OSŘ. Žalobce se domáhá, aby soud přikázal žalovaným zdržet se odstraňování deponie materiálu. Deponie stavebního materiálu měla být vyčleněna do svěřenského fondu.
Pro účely tohoto článku jsou ale významné závěry krajského soudu v příbuzné věci, které okresní soud rozsáhle cituje:
„(…) Pokud jde o institut svěřenského fondu upravený v ustanovení § 1448 až § 1474 o. z., jde o svěření majetku vyčleněného z vlastnictví zakladatele do svěřenského fondu správci tak, aby při respektování principu plné správy dbal s péčí řádného hospodáře o jeho rozmnožení a uplatnění zájmu beneficienta. Svěřenský fond tak představuje oddělené a nezávislé vlastnictví (účelový majetek, vlastnictví sui generis), které je„ přivlastněno“ účelu, kterým je prospěch určité osoby. Nejde tedy o právnickou osobu, ale o institut občanského práva, který dává zakladateli příležitost upravit výkon vlastnického práva jiným způsobem (popsaným ve statutu). Tento institut je tak aplikovatelný na situace, ve kterých chce zakladatel při vyčleňování věcí ze svého vlastnictví určit takový způsob nakládání s těmito věcmi, aby byl uspokojován zájem (prospěch) beneficienta. Na druhou stranu použitím institutu svěřenského fondu není možné obcházet zákon. Jelikož je založení svěřenského fondu právním jednáním (jehož stranami jsou zakladatel a správce), je třeba při vyčleňování majetku a tvorbě statutu respektovat základní ustanovení pro právní jednání (úpravu platných jednání, úpravu omezující možnost zkracování uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele apod.).“
Potud se jedná o až učebnicové shrnutí. Krajský soud pokračuje:
„Z evidence svěřenských fondů sice vyplývá existence zmíněného svěřenského fondu vytvořeného k finanční podpoře obmyšlené osoby, ale za prvé nebylo prokázáno, že by deponie byla skutečně vyčleněna do svěřenského fondu, za druhé, jak bylo shora uvedeno, odvolací soud dospěl k závěru, že [právnická osoba] není vlastníkem předmětné deponie a nemá proto oprávnění ji do svěřenského fondu vyčlenit a za třetí by i toto jednání muselo být hodnoceno jako zneužití právní úpravy vedené snahou žalovaného zbavit se povinností spojených s vlastnictvím k dané věci. Je totiž zřejmé, že deponie nemůže sloužit zákonem stanovenému účelu svěřenského fondu za situace, kdy pro svoji obtížnou hospodářskou využitelnost nepředstavuje majetek, z něhož by mohla určitá osoba profitovat, naopak by došlo k tomu, že majetek ve svěřenském fondu by byl zatížen závazkem nemalé hodnoty.“
Tento závěr je třeba přijímat v kontextu (rozsáhlého sporu). Soud stručně řečeno namítá, že vyčlenění (či pokus o něj) bylo jen účelové. Navazující úvaha svádí k paušalizaci, že hospodářsky obtížněji využitelný majetek nelze vyčleňovat do svěřenského fondu, případně takový nemůže sloužit účelu fondu, případně (dovozujeme-li nad rámec vysloveného) že již vyčlenění je podezřelé.
Podle mého názoru je naopak možné obecně připustit vyčlenění jakéhokoli majetku do fondu, bez ohledu na to, zda naplní účel nebo nikoli. Vyčlenění je věcí rozmnožitele majetku fondu a jeho správce, kteří mohou jednat podle různých představ, nadějí či omylů. Naopak vyčlenění účelové, sledující nežádoucí cíl, je nutné odmítnout. Takovým vyčleněním může být například snaha odvést výdělečný majetek, ukrýt jej před věřiteli či z dosahu společného jmění manželů, nebo i – jak se může ukázat právě nyní – snaha zbavit se majetku, který je přítěží.
Nutno doplnit, že ve věci bylo podáno dovolání; Nejvyšší soud tudíž může i tyto závěry korigovat.
Usnesení Nejvyššího soudu spis. zn. 5 Tdo 1307/2021 ze dne 16. 12. 2021, publikované též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 18/2022
V pořadí první „sbírkové“ rozhodnutí zmiňující svěřenský fond se samotným fondům věnuje okrajově. Nejvyšší soud v něm jednoznačně potvrzuje, že za zcizení míní považovat též vyčlenění do svěřenského fondu:
„Zcizením by mohlo být i jiné jednání, kterým jsou věci původně ve vlastnictví dlužníka vyvedeny tak, aby se z nich věřitelé nemohli uspokojit (např. vyčlení je do svěřenského fondu, převede peníze nebo zaknihované cenné papíry z účtu dlužníka na účet jiné osoby, nepůjde-li o dočasný převod mající spíše charakter zatajení majetku, vloží věci do majetku obchodní společnosti nebo uzavře dohodu o vypořádání společného jmění manželů ve prospěch druhého manžela a na úkor věřitelů).“
Nejvyšší soud později tematicky navázal. Vyčlenění k újmě věřitele se věnoval rozsáhleji v usnesení spis. zn. 5 Tdo 1273/2021 ze dne 26. 1. 2022, publikováno též pod číslem R 24/2022, kterému jsem se věnoval v samostatném článku https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/odstraneni-majetku-sverensky-fond-stopka-od-nejvyssiho-soudu.
Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 906/2021-2034 ze dne 27. 10. 2021
Obviněný byl odsouzen za pokus zločinu podvodu. Jednání spočívalo stručně řečeno v tom, že poškozenou přiměl, aby založila svěřenský fond, obviněného jmenovala správcem a do fondu vložila (již smlouvou o jeho vytvoření) veškerý svůj nemovitý majetek. Fond byl navíc nastaven tak, že po skončení správy měl být veškerý majetek vydán obviněnému. Poškozená navíc učinila předběžné prohlášení, kterým obviněného ustanovila svým opatrovníkem. Svěřenský fond měl zajišťovat bytové potřeby poškozené, které však byly objektivně uspokojeny.
Klíčové je, že poškozená trpěla lehkou mentální retardací a její duševní schopnosti odpovídaly úrovni 6 až 7 letého dítěte.
Soudy zjistily, že obviněný s poškozenou po čtyři roky bez relevantního důvodu bydlel a postupně jí manipuloval, nechával ji podepisovat množství listin a vzbuzoval v ní obavy z jiných osob, aby vytvořil její závislost jen na něm.
Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl. Nejvyšší soud zopakoval (podle R 19/2019), že „uvedení v omyl“ nemusí spočívat jen v jednorázovém konání, ale může se skládat z dílčích na sebe navazujících úkonů, jimiž pachatel vytváří situace, které směřují k tomu, aby se poškozený dostal plně pod jeho vliv, a tím záměrně ovlivnil jeho vůli, případně navodil u poškozeného pocit důvěry nebo závislosti. K tomu došlo rovněž v nynějším případě.
Nejvyšší soud odmítl argumentaci obviněného, že poškozená jednala sama. Naopak zdůraznil, že obviněný k postupoval cíleně: sám svěřenský fond připravil, nechal se jmenovat do funkce správce, třebaže mu muselo být jasné, že poškozená takto komplexní jednání nechápe. Nejvyšší soud proto potvrdil, že se skutečně jednalo o podvod lstí (bod 63).
Nejvyšší soud odmítl též argument, že samotnou dokumentaci sepisovala notářka, která nepojala žádné podezření.
V kontextu případu zaráží okolnosti založení svěřenského fondu, resp. přístup notářky, která vystupovala jako svědkyně. Poškozená prý napřed projevila zájem majetek darovat. Dle Nejvyššího soudu:
„Notářka považovala za vhodnější uzavřít smlouvu o svěřenském fondu, listinné podklady byly vytvořeny na místě za účasti poškozené. Svědkyně však již nepopsala, jak byl koncipován obsah této smlouvy, kde byl obviněný ustanoven jako svěřenský správce, a do uvedeného fondu poškozená na základě této smlouvy převedla veškerý nemovitý majetek v jejím výlučném vlastnictví. Zakladatelem tohoto fondu a výlučným vlastníkem majetku do něj vyčleněného byla poškozená a trvání fondu bylo stanoveno na dobu jejího života s tím, že po zániku fondu má být veškerý majetek fondu vydán obviněnému, popř. jeho potomkům. Učinila i prohlášení podle § 38 zákona č. 89/2012 Sb., obč. zákoníku, že pro případ její budoucí (vlastní) nezpůsobilosti má být ustanoven jejím opatrovníkem obviněný.
(…)
Uvedené souvislosti poškozená nebyla schopna pro svou mentální retardaci vnímat v jejich reálné podstatě a ve smyslu jejich faktického dopadu pro ni a její majetek. Touto systematickou snahou obviněný poškozenou ovlivnil natolik, že uzavřela uvedenou smlouvu o svěřenském fondu, jehož smysl a podstatu vůbec nebyla schopna domyslet, pochopit, ani si uvědomovat. Původním záměrem obviněného bylo, aby mu poškozená celý majetek darovala, jak vypověděla notářka M. K., která sama navrhla vytvoření svěřenského fondu, jenž byl za přítomnosti obviněného a jeho právního zástupce JUDr. Karla Vrzáně sjednán, a to zásadně proto, že před notářkou poškozená uvedla svůj záměr dát majetek obviněnému. Sama však neměla žádnou představu a přistoupila na podmínky, které jí byly v kanceláři notářky nejprve s ní, poté s obviněným a jeho právním zástupcem předestřeny.“ (body 68 a 71)
Z mé zkušenosti se svěřenský fond nikdy nezakládá takto rychle. Vysvětlování všech nuancí a nastavení statutu je – i s podnikatelsky zdatnými klienty – prací dlouhodobou, pečlivou a na etapy, nikoli rychlou přípravou dokumentů „na místě“. Tím spíše, že vzájemné vztahy ve fondu a přijímaná pravidla vyžadují (opakovanou) úvahu. V nynějším případě navíc:
„[poškozená] nebyla schopna pochopit smysl a dopad takového právního úkonu a podepsaných dokumentů, neboť tento zdravotní stav poškozené musel být obviněnému podle závěrů soudních znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, i jako laikovi zřejmý (…)“ (bod 1)
Je spodivem, že se tento stav neprojevil rovněž při jednání u notářky, že nevzniklo žádné podezření o způsobilosti poškozené a svěřenský fond byl založen. Úvaha nad různými druhy odpovědnosti všech zúčastněných nicméně přesahuje jak cíl tohoto článku, tak dostupné podklady.
Nejvyšší soud odmítl rovněž argument, že poškozené nehrozil vznik škody, neboť majetek byl vyčleněn do fondu. Od bodu 72 dále Nejvyšší soud připomíná některé teoretické závěry ke svěřenským fondům, z nichž klíčový je, že skutečně vzniká oddělené jmění. To pro tento případ znamená, že poškozená vyčleněné nemovitosti nadále nevlastnila, nadále nebyly její, naopak byly ve fondu, který kontroloval obviněný, který při správě nebyl nijak omezen (bod 74). Nejvyšší soud opět vyzdvihl, že:
„Takových úkonů, úvah a pochopení celého smyslu poškozená vůbec nebyla schopna, a proto se v posuzované věci stalo zcela bezvýznamným, že v obecné rovině může zakladatel následně případně odvolat svěřenského správce, což je plně v diskreci zakladatele svěřenského fondu. Zakladatel v tomto směru není nikterak limitován a může tak ve statutu svěřenského fondu určit jiný způsob jmenování nebo odvolání svěřenského správce (…). Poškozená však nebyla způsobilá jakkoli jednání obviněného jako svěřenského správce pochopit, natož regulovat.“ (bod 73)
Případ je ilustrativní ve dvou rovinách.
Zaprvé bohužel potvrzuje, že využitím svěřenského fondu lze páchat trestnou činnost, současně však přináší manuál, co mají nejen orgány činné v trestním řízení zkoumat.
Zadruhé může sloužit i mimo tématiku svěřenských fondů: nepochybně se více advokátů či veřejných opatrovníků setkalo s podobnými „pomahači“.
Usnesení Ústavního soudu I. ÚS 1356/21 ze dne 5. 10. 2021
Ústavní soud odmítl stížnost otce proti rozhodnutím, kterým mu bylo uloženo (oproti průměru) vysoké výživné. Ústavní soud hovoří jednoznačně, třebaže nechává tušit složitější skutkový děj:
„V dané věci bylo rozhodování o výživném a o úpravě péče spojeno s rozhodnutím o určení otcovství, kdy soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nezletilá byla počata z umělého oplodnění, ke kterému stěžovatel udělil souhlas. Stěžovatel od počátku tvrdil, že není jejím otcem a více než 5 let odmítal odběr DNA, k němuž přistoupil až pod tlakem možnosti podání trestního oznámení pro pohrdání soudem podle § 336 trestního zákoníku.
Ústavní soud ověřil, že při určení výše výživného ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, kdy byly dostatečně zjištěny majetkové poměry matky nezletilé i stěžovatele. Soudy vycházely také z odůvodněných potřeb nezletilé, jakož i z jejího práva na životní úroveň shodnou s životní úrovní rodičů. Přestože otec tvrdil, že jeho jediným příjmem je starobní důchod, soudy vycházely též z jeho mimořádně vysoké životní úrovně. Vzaly v úvahu, že rok po narození nezletilé a krátce před podáním návrhu na určení otcovství stěžovatel založil svěřenský fond, do něhož převedl téměř veškerý svůj movitý a nemovitý majetek, jakož obchodní podíly z řady obchodních společností. Svěřenský fond byl založen za účelem zachovat majetek zakladatele a ulehčit jeho převod na budoucí generace rodiny zakladatele. Soudy konstatovaly, že pokud by se k tomuto majetku svěřenského fondu při rozhodování o výživném nepřihlíželo, pak by to ve svém důsledku znamenalo, že vyvedením majetku do svěřenského fondu by se stěžovatel mohl zbavit povinnosti řádně hradit výživné pro nezletilou, a to k její tíži (nezletilá není – na rozdíl od ostatních dětí stěžovatele – mezi obmyšlenými fondu). Ve svěřenském fondu jde celkově o majetek v řádu stamiliónů korun. Odvolací soud se také vyjádřil k otázce výše výživného ve vztahu k vytvoření úspor pro nezletilou a k úskalím týkajícím se motivace nezletilé o úspěch v životě.“ Jinými slovy: otcova vyhýbavost a nápadně pozdní vyčlenění byly otci v řízení značně k tíži.
(Tento článek vyšel též na serveru Právní prostor, a to dne 15. 9. 2023. Odkaz na článek: https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/sverenske-fondy-v-rozhodnutich-soudu-za-posledni-2-roky-dil-2.)